Voda je v poušti vzácnou komoditou, a tak jakkoliv to může znít překvapivě, používáme k mytí písek. Je velmi jemný a ve výsledku funguje stejně jako voda. Vlastně ještě líp, protože působí i jako skvělý peeling. Základní pravidlo pro umývání v písku zní “dokud to lepí, není to čisté”.

O stravu se starají beduíni, kteří nám připravují vydatné snídaně a ještě vydatnější a bohaté večeře. U téměř žádného jídla nechybí čerstvý, ještě teplý beduínský chléb pečený v popelu a horkém písku. Jinak se strava skládá převážně z kombinace zeleniny, rýže, těstovin, a kuskusu. V ešusu vám tak může navečer přistát tříchodové menu v podobě čerstvého zeleninového salátu, čočkové polévky a kuskusu se zeleninou. Zajímavostí je, že i přes vysoké denní teploty máme třeba i 10. den poutě k snídani vajíčka, která s sebou karavana celou dobu veze.

Voda, kterou pijeme, je čerpaná v pouštních studnách. Karavana ji vozí v barelech chráněných před horkem hrubými, ručně tkanými textíliemi, aby se nekazila. Někdy se může voda ve studni zkazit. To pak beduíni putují pro vodu k jinému zdroji nebo mají už předem domluvené zásobování vodou z vesnic na okraji pouště.

Za nějakou nedalekou dunu, do které si jednoduše vyhloubíme díru. Pokud použijeme toaletní papír, pálíme ho, aby pak za pár dní někde volně nepoletoval po poušti.

Uštknutí škorpiona je sice nepříjemné a bolestivé, ale pro zdravého člověka život neohrožující. Není tedy důvod se těchto krásných pouštních obyvatel bát. Je dobré být pozorní a všímat si, kam si sedáme a leháme, co je na batohu, když ho zvedáme ze země, nebo jestli není nějaký škorpion ukrytý ve křoví, kde zrovna sbíráme dřevo na oheň.

My, našinci ze západní civilizace, používáme k orientaci kompasy a řídíme se podle vytyčeného azimutu. Ten každé ráno měříme s hlavním beduínským průvodcem podle toho, kterým směrem ukáže, že půjdeme. Většinou jsou vidět na obzoru v daném směru i nějaké orientační body (světlejší pás dun, velký strom nebo hora), ale ty mohou být pro nezkušeného návštěvníka pouště matoucí a je lepší se na ně nespoléhat.

Stává se to spíš výjimečně, ale ano, beduíni už párkrát v poušti hledali ztracené poutníky. To když někdo třeba usne na duně a zůstane daleko za skupinou, nebo když někdo přestane věřit svému kompasu a sejde z předem domluveného azimutu. Až na jednu výjimku našli beduíni všechny zbloudilé poutníky do několika málo hodin. Příběh o poutníkovi, který se ztratil na delší dobu, vám rádi povyprávíme někdy osobně. Přežil 🙂

Do pouště jezdíme pouze od podzimu do jara, kdy jsou tam pro nás Evropany únosné teploty. Ty se přes den pohybují v závislosti od aktuálního počasí mezi 18 až 30 stupni. Písek má nulovou schopnost akumulovat teplo, a tak po západu slunce teplota velmi rychle klesá a v noci může být i pod nulou. Běžně se noční teploty pohybují kolem 6 až 14 stupňů.

Většinu poutníků překvapuje zjištění, že poušť je všelijaká, jen ne pustá. Rostou v ní keře, květiny a stromy, které poskytují tak vítaný a potřebný stín přes poledne a žije tam mnoho druhů zvířat. V jarním období tam můžete spatřit a ucítit vůni barevně kvetoucích velkých ploch.

Prší a občas i velmi vydatně. Po dešti se poušť více zazelená, ze země na některých místech vyrůstá krátká řídká tráva a písek je tvrdší, takže se po něm snáze chodí.

V poušti ještě stále žijí kmeny původních obyvatel. Jsou to uskupení širších rodin, které čítají několik set až několik tisíc členů. Tyto kmeny však žijí v odlehlejších částech pouště, do kterých se v rámci poutí nedostaneme. Mnoho lidí žije také v oázách, kam se povětšinou přistěhovali za prací spojenou s turistickým ruchem.